Děti jsou našimi duchovními učiteli

Vím, že je pro někoho zvláštní přijmout fakt, že děti mohou učit nás dospělé. Většinou máme v hlavě nastaven vzorec, který říká: RODIČE UČÍ DĚTI! A tak my je učíme! Učíme je tomu, co učili rodiče nás a tak to jde stále dokola. Dokud nepřijde někdo, kdo začne nad tím vším přemýšlet. Hlavně „zodpovědnost“, slýchávám. Také, aby se dětičky moc neprojevovali, nekřičeli, neskákali. Seděli v klidu. Slušně pozdravili a poděkovali….

 Vybavují se vám nějaké věty, které jste od rodičů slýchávali vy? Že ne? Co třeba tyhle?
„Měla bys pozdravit! Jak se říká? Seď v klidu. Nekopej těma nohama, shodíš něco. Co zase děláš? Ty nevydržíš chvilku sedět?! atd.“

Toto jsou věty, které dítěti podráží sebe-vědomí a učí je se neprojevovat přirozeně. Učí je nenaslouchat tomu, co chce od nich jejich tělo. A postupně jak dítě vyspěje, sedí v práci, která ho nenaplňuje, žije v nějakém všelijakém partnerském vztahu a raději se moc neprojevuje, aby ho náhodou někdo nesjel…

ČÍM  NÁS MOHOU DĚTI OBOHATIT?

Děti a dětská energie je plná nespoutanosti, energie, lásky, emocí, aktivit a her. Jak to, že v dospělosti tyto vlastnosti ztrácíme? Děti jsou přirozeně divoké a jejich tělo za to mluví samo. Chce se projevovat, běhat, skákat, křičet, brečet, smát se. Díky tomu, že v dětství rodiče svému dítěti tyto kvality zakazují a potlačují je, protože se to prostě na některých místech nehodí, se děti postupně naučí nenaslouchat moudrosti svého těla.

Řeknu vám jeden příběh, který vyprávěl Jaroslav Dušek o svém vnoučeti. Dědeček (Jarda) byl se svými vnoučaty na plachetnici na moři. Jednomu chlapcovi byli asi 3 roky a zbylá vnoučata byla o pár let starší. Ta starší vnoučata skákala z lodi,  zhruba z výšky 3-3,5 metrů.

Tříletý chlapeček se dědy najednou zeptal, jestli by mohl taky skákat z takové výšky jako ostatní. Nejprve mu chtěl odpovědět „Ne, na to jsi ještě moc malý. Ještě chvilku počkej, mohlo by to být pro tebe nebezpečné“ Pak si ale uvědomil, proč by nemohl?
A nakonec odpověděl: “ Jestli se na to cítíš, tak skoč.“ A už to bylo. Šup do vody! 

Často děti podceňujeme v jejich rozhodnutí. A přitom ony ví, zda to dokážou. Cítí, zda se na to cítí. Brzdíme je jenom my, svým vlastním strachem. Pointa tohoto příběhu je v tom, že další rok tento chlapec skákal z 6 metrů a to pravděpodobně jen díky tomu, že mu děda neodpověděl „Mohlo by to pro tebe být nebezpečné, raději ještě počkej.“

Děti přirozeně naslouchají a vnímají svůj vnitřní prostor, intuici, hlas srdce. Je jedno, jak to nazveme. My dospělí často tyto jemné signály těla opomínáme a bohužel nejen u dětí, ale hlavně samy u sebe! Dáváme větší prioritu vědomostem, než-li štěstí. Učíme děti přespříliš myslet a strachovat se, namísto pocitu klidu a harmonie.

Zkusme si jen uvědomit, jak je to ve školce a škole. Učitelky nás neustále okřikovaly za to, že běháme a že se projevujeme. Na základní škole už se dokonce nemůžeme ani napít při hodině a musíme sedět jak přikovaní. Potom se diví, že mají puberťáci takovéty nekontrolovatelné „výtlemy“, protože už to nevydrží a energie musí nějakým způsobem ven. Nejhorší na tom je, že si na to zvykneme. A následně se v různých situacích cítíme velice nekomfortně a setrváváme v tom. Protože nás to tak naučili a my si prostě zvykli.

MÁM JEDNAT S DÍTĚTEM JAKO SE SOBĚ ROVNÝM?

Je důležité jednat s dětmi jako se sobě rovnými bytostmi. Jsou velice inteligentní a přesně vědí, co dělají. Rodiče ale často odbíjí své děti větami jako: “ Na to jsi ještě moc malý. To je jen pro dospělé. Nepleť se do toho, tebe se to netýká. apod.“

Paradoxně děti kolikrát dokáží přijmout a pochopit některé věci mnohem lépe, než dospělí. Třeba taková smrt. Rodiče se obrací na rady psychologů, jak dětem říci a jestli vůbec jim to říct, že zemřel někdo v rodině. Rozhodně jim nelžete! To se u dětí opravdu nevyplácí. Oni to cítí, vnímají vaše energie, napětí. Stejně dobře vnímají váš vnitřní klid, harmonii a lásku. Proto pěstujte právě to.

Důvodem, proč děti mnohem lépe vše přijímají je ten, že žijí v přítomnosti. Neřeší, co bylo a co bude. Prostě jsou. Díky tomu se lépe sžijí s danou situací a když přijde nějaká emoce nebo napětí, automaticky jejich tělo spouští proces na odplavení stresu. Například formou pláče nebo pohybu těla. A může se pokračovat s úsměvem. 🙂

JAK REAGUJEME NA EMOCE U DĚTÍ?

Děti jsou plné emocí. Stále vyjadřují, co cítí. Radost vyjadřují smíchem, nepohodlí či smutek – pláčem. Otázkou je, jestli vůbec emoce můžeme rozdělovat na dobré a špatné. Většina z nás má zafixováno, že smutek a pláč má nálepku „špatné“. Přitom celý svět je o odlišnostech a kontrastech. Každá emoce, která k nám v danou chvilku přijde, je správná. Musíme se jen naučit s nimi dále pracovat tak, aby nám předali informaci, kterou předat mají.

Způsob výchovy, který nás nepřímo učí, že negativní emoce máme potlačovat, na nás má veliké dopady. V dospělosti se potom negativní emoce naučíme ignorovat a ideálně je úplně potlačujeme. A děláme, že je necítíme. Jdeme si sednout k televizi, pustit rádio, nebo se najíst. Místo toho, abychom si svým vnitřním zrakem prošli, co nás vlastně trápí a řešili příčinu.

ČÍM TO VZNIKNE?

Vnímání negativních emocí negativně a jejich následné potlačování vzniká v dětství. Zkuste si uvědomit, jak rodiče reagovali na to, když jste se smáli a jak reagovali na váš pláč.

Uvědomění na toto téma jsem měla relativně před nedávnem, kdy jsem viděla, že rodiče na smích dítěte buďto vůbec nereagují, nebo se smějí s ním. Naopak když dítě začalo plakat, tak se ho ihned vyptávali „Co se děje? Pročpak pláčeš? Neplač, vždyť se nic nestalo. Nebul nebo ti naplácám, ať máš důvod proč!“

Bylo by asi divné, kdyby to bylo naopak, viďte?… Takže už vlastně u této malé dušičky se pěstuje pocit, že negativní emoce se musí nějak vysvětlit, nebo potlačit. Problém je v tom, že díky potlačovaným negativním emocím, nemůžeme naplno prožívat ani ty pozitivní. Je to proto, že se musíme stále hlídat a držet pod pokličkou ten tlak, který je způsoben nevyřčenými negativními emocemi. Jak potom můžeme upustit páru a projevovat se svobodně…?

ČÍM DĚTEM PŘINÁŠÍME NEJVĚTŠÍ RADOST?

Za mě je to plnou pozorností v přítomném okamžiku. Odevzdání se přítomnosti a sdílení s dítětem všechny ty věci, které ho zrovna zajímají. Děti jsou nejšťastnější, pokud s nimi žijeme ten jejich „malý svět“ plný her a objevování. Chtějí, abychom s nimi blbli, tančili, smáli se a prostě jen tak byli. A to je to, co rodiče často neumějí.
Stále mají na děti nějaké požadavky a chtějí po nich dodržovat často „nesmyslná“ pravidla. A protože to dětem moc neříká, tak jsou protivná a pláčou. Nakonec je rodiče raději „odloží“ k nějaké televizní pohádce. Což je příjemné možná pro rodiče, nikoliv pro dětskou spokojenost….

Zkrátka si myslím, že je lepší být tak trošku bláznivou matkou, která s dětmi blbne, než tou spořádanou. CO MYSLÍTE VY? Piště do komentářů 😉