To břicho musí pryč aneb Jak jsem se zamilovala do svých špíčků

Tak tohle je už opravdu moc! Převislý špíček, spadlý zadek
a snad i celulitida??? Zase o pět kilo navíc? Já to svoje tělo nesnáším. Nemůžu se na sebe ani podívat do zrcadla, ach jo… Jsem vážně hrozná. Takhle se nikomu nemůžu líbit.

Znáte taky ten pocit, když…

•  přiberete pár kil, jste na svoje tělo naštvaná, že vypadá škaredé a vy ho za to obviňujete?
•  vás něco bolí a vy nevíte proč? Jste z toho mrzutá a bolest se pořád opakuje?
• se cítíte nepříjemně ve svém těle a vy byste ho radši vyměnila za jiné a lepší?

…UPŘÍMNĚ, JÁ ANO…

Velmi často jsem se přistihla u stavu mysli „Nesnáším tě tělo, jsi odporné!“. Nesnášela jsem svůj špíček na bříšku, který jsem nikdy předtím neměla…
A především svůj močový měchýř, který mi neustále „přidělával problémy
a starosti“. Nechápala jsem, jakou důležitost v mém životě jednou sehraje.

Pokud vás to zajímá, koukněte SEM.

Po všech mých zkušenostech s opakovanými záněty, jsem si uvědomila, že tělo není něco, proti čemu bych měla bojovat, ať už vypadá jakkoliv a dává mi pocítit jakékoliv emoce. Pochopila jsem, že ani nemoc není něco, proti čemu bychom měli bojovat. Zkrátka boj je v tomto případě předem prohraný.

Často své tělo viníme a říkáme tím, že ono za to může. „Ono je tlusté, ono je škaredé.“
Možná je, jenže…

Otázkou však zůstává, kdo je za to všechno zodpovědný? Myslím, že odpověď znáte. Jen se těžko přiznává, že opravdu my jsme ten, kdo má tu moc své tělo ničit, nechávat jej tloustnout, zanášet toxiny a být ne-mocné.

Na druhou stranu je tady i ta pozitivní stránka, za kterou jsem nesmírně vděčná.
A to je, že o sebe můžeme stejně tak pečovat, mít se rády, přijímat se, uctívat moudrost svého těla, naslouchat jeho signálům a také je následovat.

Naše tělo k nám často promlouvá skrze intuici a pocity. Někdy to jsou jen nenápadné myšlenky, někdy to jsou silné rány v podobě nemocí, úrazů, nehod, apod. Otázkou však zůstává jaký je postoj k našemu tělu a všem těm událostem okolo.

Jaký máte postoj ke svému tělu?

V dnešní společnost je spíše prosazovaná mužská stránka vnímání sebe sama. To je racionalita a logika. Jemné signály těla a podvědomí jsou pro nás až druhořadé. Myslím, že je veliká škoda, že zejména u žen vítězí logika nad hlasem srdce.
A troufám si říct, že z určitého úhlu pohledu i zříkání se ženského poslání.

Pojďme převzít zodpovědnost za své tělo a za to, jak se v něm cítíme. Pojďme o něj důsledně pečovat. Stejně tak jako se staráme o své auto, když začne svítit kontrolka.

Spousta lidí paradoxně rychleji řeší kontrolku u svého auto, než-li kontrolky v podobě nemocí u svého těla.
Jak to máte vy?

Mně vždycky pomáhalo brát tělo jako další entitu. Jako bytost. A při tomto pohledu, kdy jsem své tělo odpojila od sebe/svého ega, jsem si teprve uvědomila, jak moc mu ubližuji, když…

• říkám, že ho nesnáším.
• jsem nešťastná a trápím se tím, jak vypadám
• žárlím, protože mám pocit, že všechny ostatní ženy vypadají líp, než já
• označuji své tělo za škaredé, přitom je tu vždy pro mě

Přichází veliká úleva ve chvíli, kdy si uvědomuji, že mé tělo je tu pro mě vždycky.
Že je to takový můj domov, místečko, kde se ukrývá malá duše jménem Lenička.

Díky tělu můžu být vidět a projevovat se ve hmotném světě. Díky svému tělu můžu projevovat lásku lidem, které mám ráda, můžu dělat věci, které mě naplňují
a dávají mi smysl, můžu cítit, ochutnávat a opravdu žít.

Naše tělo nás bezpodmínečně miluje. Vždycky ze sebe vydá to nejlepší a vždy pracuje pro nás. Ať děláme cokoliv, naše tělo říká „Ty jsi tak úžasná a nádherná bytost. Tobě se tak daří.“ 

Ať děláš co děláš, tvé tělo tě obdivuje.

Zjistila jsem, že je mnohem lepší namísto destruktivních myšlenek a svádění zodpovědnosti na tělo, si přiznat, že já jsem tvůrkyně svého života. Já rozhoduji o tom, co svému tělu dopřeji. Jak se k němu budu chovat, jak ho budu hýčkat a čím ho budu sytit.

Spíš naopak cítím hluboké soucítění se svým tělem, když si opravdu uvědomuji, jak moc pro mě dělá. Jak se i přes ty všechny překážky snaží být mým nejlepším parťákem.

Na závěr chci jen vzkázat:
Děkuji Ti, mé tělo. Jsi úžasné a já jsem ti vděčná.